Vernisáž - mikrofejeton

Mezidobí

Byl jsem nedávno pozván na vernisáž jednoho svého přítele. Už dlouhé roky maluje a protože vzájemný rozhovor o díle nikdy nemůže nahradit osobní vizuální konfrontaci, uvítal jsem jeho pozvání. Pospíchal jsem maje na paměti, že slavnostní otevření výstavy začíná v 17.00 hodin. Nerad přicházím pozdě, neboť jak praví lidová moudrost: „Přesnost je ctností králů.“

Když jsem se konečně ocitl na místě, záhy  jsem pochopil, že moje obavy byly naprosto zbytečné. Očekával jsem tiché, intimní prostředí galerie, kde najdu možnost niterného rozjímání nad jednotlivými obrazy, ale davy návštěvníků, které proudily prostorami výstavní síně, ve mně spíše vyvolávaly představu přeplněné nádražní haly a vnitřní touhu rychle zmizet. Naneštěstí si mne všimla jedna známá místní obdivovatelka umění. Nerozlišuje, zda je dílo originální a svébytné svým stylem, volbou barevné škály, kompozicí nebo z jiných důvodů. Spokojí se s tím, že ho tvoří někdo, o němž ostatní tvrdí, že je umělec. Jakmile mne zaostřila přes lupy svých dioptrických brýlí, začal její velký šturm.

„To jsem ráda, že tě vidím,“pozdravila. „Vůbec jsem netušila, že Pavlovo nitro je tak rozlehlé. Taková krása. Srdce se mi svírá, když se zadívám na všechny ty úžasné tahy štětcem. Představ si, že dokonce cítím, jak na mne z těch obrazů vyzařuje jeho mentální energie!“

„Nepovídej,“zalapal jsem po dechu.

„A co tobě padlo do oka?“pokračovala ve svém monologu.

„Měl jsem sto chutí říci, že popílek z cigaret vznášející se v celém vstupním foyer, ale včas jsem si uvědomil, že si musím dávat pozor na jazyk a proto jsem neutrálně pronesl, že potřebuji čas, abych si udělal vlastní názor.

„Ach, tak?“zapištěla vrtíc zadečkem a odeběhla vstříc pikolíkovi přinášejícímu na podnosu batalion čerstvých chlebíčků.

Prodíral jsem se zoufale davem pokoušeje se zahlédnout vystavená plátna, ale můj pocit osobní rezignace velmi rychle vzrůstal. Právě ve chvíli, kdy jsem si dovedně pomocí tvrdých loktů dobyl svůj pozorovací post před jednou abstraktní lyrickou kompozicí, překvapil mne hlas dalšího známého: „Rád tě vidim, čoveče.To sou věci, viď.Ten Pavel má ale rozmach duše, že jo? To je úplná úplavice fantazie.“

„Hmm, hmm, “pokyvoval jsem tiše hlavou a předstíral, že poslouchám.

„Já, když jsem na ňáký výstavě, tak musim vidět všechno, jinak bych neusnul. Mně by vadil pocit, že mi něco důležitýho uteklo,víš? “

Protože jsem vycítil odmlku v jeho řeči jako otázku, zeptal jsem se, zda nemá problémy se špatným kulturním trávením?“

„No, občas mívám zácpu,“posteskl si, „ ale to chce dát si pořádnej klistýr..“

Přiznám se, že jsem pak už dlouho nezdržel. Nejsem totiž schopen v jednom dni a během tak krátké chvíle absolvovat více takových názorových konfrontací. Sejít po schodech a ocitnout se znovu venku na čerstvém povětří mne naplnilo pocitem euforie.A protože jsem optimista, doufám, že se i v mém životě brzy naplní poselství obsažené na jedné z letošních novoročenek, kterou mi poslal kamarád. Stojí tam: Milý Milane, umění je marný pokus bláznů vysvětlit půvaby krásy idiotům. Tak se, vole, snaž!